Dopisník: Radost hned v prvních dnech

Občas je dobrý všechno promyslet....a někdy zase moc nepřemýšlet, obout boty a jít. Takhle jsem vyrazil k první knížečce.

Příběh knížečky Dopisník (stažení zdarma, příspvěk dobrovolný), příběh, který se opravdu stal a stát se může i vám.

Nápad s psaním newsletteru, ten jsem docela promyslel a promýšlím. To je pravda. A i tak mi to trochu spontánně roste pod rukama. Protože budování komunity je přeci o těch druhých. A ti druzí, ti přeci nejsou nějaké figurky v mém plánu, mají svoje přání a radosti. A cesty.

Newsletter za rok překročil stovku odběratelů, teď už skoro 150. První otevřelo asi třicet lidí. A tak jsem čas od času dostal dotaz, kde jsou ty ostatní newslettery. Jednou jsem to zkusil, prvních deset jsem sesypal do wordu…ale….Nedostavila se žádná radost a vlastně mi to přišlo takový marný.

Skoro o rok později padl dotaz na minulé newslettery na úrodnější půdu. Seděl jsem ve své domácí hospodě na zahrádce, psal jsem si nějaké produkční poznámky a připravoval jsem v Canva nějaké podklady pro sociální sítě. A než jsem se napil piva, napadlo mě, co v Canva udělat celou knížku?

Vyzkoušel jsem si pár věcí, nastavil snad rozumnou laťku svému grafickému antitalentu a hodil tam první newsletter. Rychle jsem si udělal osnovu, nápad 25 newsletterů oddělit na pět částí je taková pocta mé velmi líné verzi OCD. Myslel jsem si, že to bude práce na jeden večer.

No, nebyla. Protože pořád přicházely nové nápady. Tomu umím čelit jen jedním způsobem. Dát si deadline a vyhradit si čas. Deadline jsem dal než pojedu na dovolenou. Čas, tam to bylo horší - jako vždycky mám dva týdny před dovolenou sprint s dotažením věcí, které tady v Itálii řešit nechci :-).

Koncem června jsme s Pohřebkou hráli ve Zlíně. Letošek jsem si nařídil, že nebudu po x letech řídit auto na koncerty. Z mnoha důvodů, hlavním je to, co mi držení volantu dává úplně pokaždý - pocit naprostý ztráty času a přikování k aktivitě, kterou nemám rád. Tak jsem si koupil lístek na vlak, sbalil troje slipy a psací stroj a dopsal to na trase Praha, Brno, Zlín. Teda skoro!

Pořád se ještě rodily nápady a já jsem hledal jak jeětě více zapojit komunitu svých on/offline přátel. Tak vznikla poslední část, dotazování. Tam jsem odpověděl na dotazy, co tak v hospodě dostávám a pak tam zkusil přenést ducha jedné internetové diskuse.

A pak už jen nahrát PDF, vytořit link a místo distribuce prostě dát na FB post. Máte pravdu, seděl jsem chvilku s pocitem prázdnoty. Pak jsem si znova ujasnil svoje hlavní motto, totiž, že dělám to pro sebe. Že to nejcennější už se stalo a reakce publika bude jen hezký bonus.

Respektive, přál jsem si jediné. Aby aspoň jednoho člověka knížka povzbudila. Protože mojí ambicí není tak úplně dávát světu originalitu, na to je tu řada opravdu skvělých osobností. Já svoji sílu vidím jinde: být jeden z těch posledních šťouchů, které druhému pomohou na jeho cestě. Za deskou, písničkou, lepším hraním na kytaru a podobně.

A finančně? Tam se přiznám cíl knihy neleží, aby si na sebe vydělala, tak to je meta asi třiceti tisíc, to nemám v plánu překonat. Nicméně, reakce - slovní i ty finanční už teď potěšily, ke dvěma tuctům přispělo, hodně lidí napsalo a to mě těší. Třeba mi i vy dáte vědět, co vás na knížečce bavilo. Protože druhý díl za rok určitě zkusím! Tak dejte vědětm co může být lepší.